21. července 2014

Recenze: Aliance

Název: Aliance (Allegiant)
Autor: Veronica Roth
Série: Povstalecká trilogie (Divergent) #3
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Dystopie, sci-fi
Počet stran: 360

Tris a Tobias jsou opět spolu, ale společnost a systém, v kterém oba vyrůstali a kterému oba věřili, je v troskách. Systém frakcí je kompletně rozvrácený, rozhoří se souboj mezi jednotlivými vůdci toužícími po moci, ale všichni ve skutečnosti touží po jediném – po pomstě. A svět za plotem obklopujícím celé město se zdá ještě nemilosrdnější. Pokud však Tris chce ochránit své blízké, musí se vydat právě za hranice svého rodného Chicaga. A zde odhalí tajemství, které je ještě více šokující, než čekala.

Recenze: Rezistence

Název: Rezistence (Insurgent)
Autor: Veronica Roth
Série: Povstalecká trilogie (Divergent) #2
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Dystopie, sci-fi
Počet stran: 352

Žádná volba není bez následků.

Měl to být pro Tris šťastný a slavnostní den, ale všechno dopadlo úplně jinak. Po krvavé tragédii mezi frakcemi vzrůstají konflikty a nad společností se vznáší válka. Tris se musela rozhodnout už jednou – a teď ji čeká další volba. Dřívější rozhodnutí, obavy, zármutek i provinilost, to vše ji teď dostihlo a Tris nezbývá než bez výhrad přijmout svou Divergentní identitu. Dokáže se ale vyrovnat se vším, co to znamená?

14. května 2014

RC Recenze: Hon

Název: Hon (The Hunt)
Autor: Andrew Fukuda
Série: Hon #1 (The Hunt #1)
Nakladatelství: Fragment
Žánr: Fantasy, upíři
Počet stran: 304

Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...

Představte si, že se jako Gen narodíte do světa, kde se musíte skrývat, jinak se z vás stane hlavní chod večeře.

Konečně, jednou taky někdo napsal knížku o pravých upírech, kterých jsme se jako děti báli, než přišli všechny ty knížky o tom, jak jsou upíři báječní, krásní a někteří se i zamilovávají do lidí. Hon je děsivá knížka o upírech pijících krev, žijících po nocích... Je o krvelačných bestiích, které se rozhodně nechtějí přátelit s lidmi.

Upíři v této knížce žijí v jiném světě, než na který jsme zvyklí. Je jich moc, takže ovládli celý svět. A říkají si lidé. Zatímco nás přezdívají glupani. Gen neví, jestli je posledním glupanem na této planetě. Pokud ne, pak se musí všichni dobře skrývat, že ani on je nedokázal odhalit.
Tihle lidí jsou skutečně podivní. Nejenže pijí krev, ale jejich další pochoutkou je i maso. Místo smíchu se škrábou na zápěstí a spí v hácích zavěšených na stropu. Kdysi bylo glupanů více, ale krvelačnost lidí je přivedla skoro k vyhubení. Začali se tedy pořádat hony na glupany, kde pár šťastlivců bylo vypuštěno do pouště a bojovali mezi sebou o kořist. Poslední hon nebyl poslední jen doposud, ale i celkově. Povídá se, že nikde v celičké zemi už se nenajde jediný žijící glupan. Proto jsou všichni tak nadšení, když jim bude oznámeno, že se uspořádá ještě jeden, už skutečně poslední hon na glupany. Všichni jsou nadšení, až na Gena.
Gen má velké štěstí, pro něj však naprosto obrovskou smůlu, že je vylosován a může se honu zúčastnit.
Celý život se snažil žít, jak ho to naučil jeho otec. Pečlivě si holil každý chloupek na těle, piloval si nehty, vyhýbal se sportům, aby se neprozradil potem, a aby na jeho tváři nebyla vidět jediná známka emocí. Musí si nasazovat umělé špičáky a používat deodoranty, aby skryl svůj pach. Když o otce přešil, zůstal Gen odkázaný sám na sebe. Jeho celý život se najednou zhroutil jako domeček z karet.
Nemůže odmítnout účast na honu, protože to by žádný člověk neudělal. Tak tedy jede na místo, kde se bude pořádat hon a pokusí se to nějak přežít. A tohle bude teda zatraceně těžká zkouška.

Jelikož se jedná o poslední hon, chtějí z toho pořadatelé vytěžit co nejvíc. Chtějí mít vítěze, který bude nejen pěkný, silní, ale i chytrý, aby mohl o honu napsat knihu. To by tu ale nesměl být Gen.

Konečně někdo napsal knihu o upírech jakožto strašidelných tvorech, kteří se nezamilovávají do lidí, ale prostě a jednoduše je jí. To jsem si říkala snad celou dobu, co jsem Hon četla. Jednalo se o dobrou knížku, víc než dobrou, ale výbornou zase ne. Bylo tam dost nechutných scén a také dost nesrovnalostí, ale to se dalo přežít. Kniha se četla dobře a uměla vtáhnout do děje, ale občas byla předvídatelná. Sice jste nemohli tušit, co se stane, dokud se to ale nestalo.
Vyvrcholením celého děje měl být závěrečný hon, od kterého jsem čekala trošku víc, takže nakonec mou oblíbenou částí v knize bylo Genovo přizpůsobování se životu mezi lidmi a to, jak se snažil sám sebe přesvědčit, že člověk je. Dost se mi také líbily scény, kdy se seznamoval s glupany a zjišťoval, co to znamená někoho mít rád, trávit čas se stejnými bytostmi jako je on, a přesto tak jinými.
Romantika nemá v knížce velkou roli, je tam jen nenápadně naznačena a to se mi líbilo. Hlavní dějová linka tak není zastřena strachem o milovanou osobu, ale dává prostor i jiným věcem.
Gen mi nijak k srdci nepřirostl. Né že bych ho neměla ráda, ale nedokázal si mě získat, byl jen takové nutné zlo, i když nebyl špatný. Prostě jsem se s ním nedokázala sžít, ale tak kdoví, možná se to v dalším díle změní a nakonec ho budu mít ještě ráda.

Hon je dobrá knížka a pěkně na připravuje půdu pro další díly, které ještě určitě budou zajímavé a překvapivé. Sice mě Hon nenadchnul pro dějové stránce, ale nápad byl dobrý, takže si určitě ještě přečtu další díly, které snad budou o něco lepší.




Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment

1. května 2014

Recenze: Divergence

Název: Divergence (Divergent)
Autor: Veronica Roth
Série: Povstalecká trilogie (Divergent)#1 
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Dystopie, sci-fi
Počet stran: 344

Anotace: Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

Kdysi byla válka, ve které přišlo o život spoustu lidí. Zjistilo se, že za znesvářený svět nemůžeme vinit politiku, náboženství... Ale že za to může samotná povaha člověka. A tak se vláda rozhodla vytvořit frakce. Pro každou frakci je typické něco jiné, ale mají společný cíl. Mír. Každá frakce „bojuje“ proti jedné ze špatných lidských vlastností, které by mohly vést ke zkáze lidstva.

Ti, kteří přičítali vinu agresi, utvořili frakci Mírumilovných.
Ti, kteří za viníka označili nevědomost, se seskupili do frakce Sečtělosti.
Ti, kteří za příčinu zla označili pokrytectví, se sloučili do frakce Upřímných.
Ti, kteří poukazovali na sobeckost, se sjednotili ve frakci Odevzdaných.
A z těch, kteří odsuzovali zbabělost, se stali Neohrožení.


Pět frakcí a pět cest, kterými se můžete vydat. Ale šest míst, na kterých můžete skončit.
Kterou frakci si zvolíte vy? Uspějete nebo toho na vás bude příliš a skončíte mezi komunitou lidí, která si říká Odpadlíci?
Ani Beatrice Priorová nemá o své budoucnosti jasno. Její otec je jeden z vůdců jejich frakce - Odevzdanosti. Od Beatrice se proto očekává, že půjde ve stopách své rodiny a zvolí si Odevzdanost. Je to frakce, která se podílí na vedení města. A to z toho důvodu, že jsou nesobečtí. „Dejte moc těm lidem, kteří ji nechtějí.“
Ale Beatrice si nepřipadá jako její bratr Caleb nebo její rodiče, není dost nesobecká... nebo aspoň si to myslí.
Na talentových zkouškách jí oznámí, že její výsledky jsou nejednoznačné a že má předpoklady ne pro jednu frakci, ale rovnou pro tří. Odevzdanost, Neohroženost a Sečtělost. Takovým lidem, kteří mají předpoklady pro více frakcí, se říká Divergentní. Dokáže Beatrice uchovat tohle hrozné tajemství? Mohla by, ale když na Obřadu volby dopadne kapka její krve na rozžhavené uhlíky symbolizující Neohroženost, jako by si tím podepsala ortel smrti. Protože právě u Neohrožených se díky simulacím při zkouškách snadno odhalí Divergentní. Dokáže Tris tohle přežít?

„Jak se jmenuješ?“
„No...“
„Rozmysli si to. Jinak už ti říkat nebudeme.“
„Tris.“
„Vítej v Neohroženosti.“

Kdysi byli Neohrožení frakce s jiným účelem, s jinými hodnotami. Těmto časům už je ale konec a dnešní Neohroženost má jinou podobu. Změnilo se vedení a s ním i výcvik nováčků, který je teď krutý a tvrdý. A ne každý jím projde.
Výcvik má tři části, kdy na konci každé z nich někdo prostě vypadne z kola ven. Někteří jsou schopni udělat naprosto všechno, aby postoupili a prošli výcvikem. Nechtějí se stát Odpadlíky, a proto jsou schopni jít i přes mrtvoly, když to bude nutné.

Věříme v obyčejné statečné činy, v odvahu, jež člověka přiměje postavit se za druhého.

Autorka nám dala příběh o pěti frakcích, o městě v post apokalyptickém světě, kde nikdo netuší, co se skrývá za plotem ohraničujícím město. Autorka se této linie drží velmi pevně. Stále jen poukazuje na to, že každá frakce rozvíjí jen jednu vlastnost. Ale to je přece žalostně málo, ne? Jenže s tím si hlavu nikdo neláme, každý má své místo, kam patří, a je spokojený, aspoň relativně.

Na to, že Divergence je autorčina prvotina, píše skutečně dobře. Kapitoly nejsou příliš dlouhé, spíš kratší a obsahující jen to nejdůležitější. V každé se dozvídáme něco nového, co mění náš pohled na věc. Nebo rovnou schytáme ránu, když se stane něco překvapujícího, kde pokračování nabírá naprosto jiný směr, než jsme předpokládali. A to se mi líbí, že knížka není až tak předvídatelná, jako tomu bývá u jiných.
Tris prošla v knize neuvěřitelným vývojem. Byla dřív Odevzdaná, „Škrob“, jak se jim přezdívalo. I když si myslela, že pro svou bývalou frakci není moc dobrá, přesto v ní něco zůstalo. Nejde totiž jen tak vymazat z hlavy 16 let života v naprosto jiném světě s jinými pravidly. Ale zároveň ve skrytu duše nejspíš byla Neohrožená. Přestoupila k Neohroženosti a ani nevěděla, co ji čeká. Netušila, že bude muset provádět tak smrtelně nebezpečné kousky, jako je naskakování na jedoucí vlak a následné vyskakování na střechu jedné z budov. A neměla ani ponětí, že první taková zkouška ji čeká, když ze střechy musí skočit do nějaké hluboké díry bez představy o tom, co je na dně.
Ke konci knížky se z ní stala hrdinka, která by byla ochotná i položit život za své přátele. Líbilo se mi, jak se potýkala se svým strachem, jak pořád bojovala za svou rodinu, i když neměla. Protože „nejdřív frakce, potom krev“.
Čtyřku jsem si neoblíbila hned na začátku. Nejdřív představoval autoritu a bylo lehké se ho bát, ale když si začal získávat Trisiny sympatie, získával si i moje a nakonec jsem si ho taky zamilovala. Většinou působil jako skutečný bojovník, kterého nic nerozhází, ale když spolu s Tris v boji o vlajku šplhali na ruské kolo, projevil svůj strach z výšek. A ukázal tak, že vlastně není tak dokonalý, jak se zdá být na první pohled. Což nám ještě víc dokazuje v průběhu knížky, kdy se dozvídáme o tom, že dříve nepatřil do Neohroženosti. Spolu s Tris nás provede svou krajinou strachu. A tak se dozvídáme původ jeho přezdívky a stejně tak i jeho pravé jméno.

Statečnej chlap dokáže uznat sílu svého soupeře.

Když jsem četla Divergenci poprvé, říkala jsem si, že co je na ní tak zajímavého, je to přece jen další dystopie, kterých je spousta. Ale pak jsem pochopila. Divergence je v něčem jiná, je originální.
Když jsem si knížku přečetla podruhé, zalíbila se mi snad ještě víc. Líbilo se mi, jak si autorka pohrála s postavami a každé dala svůj vlastní charakter a vlastnosti. Postavy tak nebyla jednotvárné a „placaté“, ale vystupovaly z příběhu a připomínaly nám, že tohle by se klidně jednou mohlo stát. Jednou by naše životy mohly skončit podobně, pod přísným dohledem, uzavřeni někde za plotem a rozděleni do frakcí. Několik věcí ale postavy měly společných. A jednou z nich byl právě pud sebezáchovy, který ale na každého působil jinak a každého nutil v krizových situacích dělat jiné věci.
Když jsem Divergenci dočetla, zůstalo mi jen spoustu otázek, na které nebyly odpovědi. Zajímalo mě, co je za oplocením a že přece Chicago nemůže být poslední obydlené místo na světě. Ale kdoví, jak si s tímto autorka pohrála a jestli nevymyslela příběh, kde nám zbytek světa zůstane prostě skryt. Kdo ví... nejspíš nám tohle tajemství bude odhaleno v dalších dílech.

Nakonec ještě musím pochválit i obálku, protože ta je podle mě nádherná. Nemám, co bych knížce vytkla. Proto si zaslouží plný počet.


29. dubna 2014

RC Recenze: Osudové rozhodnutí

Název: Osudové rozhodnutí (Gone)
Autor: Lisa McMann
Série: Lovkyně snů (Dream Catcher) #3
Nakladatelství: Fragment
Žánr: YA, nadpřirozeno, sny
Počet stran: 224
Anotace: Myslíte si, že vidět, o čem ostatní sní, je skvělé? Naopak, je to děsivé, nebezpečné a může vás to stát i život.

Jmenuju se Janie a věřila jsem, že vím, co mě v budoucnosti čeká. Myslela jsem si, že jsem s tím smířená. Nesnesu však pomyšlení na to, že stahuju Cabela s sebou. On je skvělý a já na pokraji sil. Musím navždy zmizet, aby mohl žít naplno. 
Může můj osud zvrátit cizinec, který mi vstoupil do života? A opravdu mě čeká jen zlověstná budoucnost a ani plamínek naděje na lepší dny? Musím si zvolit, čas běží a jde o život...

Jak byste reagovali vy, kdybyste se jedné noci propadli do něčího snu? Byli byste vystrašení a svěřili se někomu? Nebo byste si toto strašlivé prokletí nechali jen pro sebe a doufali, že se jedná jen o noční můru a vy brzy procitnete.
Janie se neprobudila. S prokletím či darem lovkyně snů žije stále jako v nikdy nekončící noční můře.
Kdysi Janie ani nedoufala, že by mohla žít normální život. Pak se ale naučila „odmítat“ sny, zastavovat je a otáčet úhel pohledu.
Především ale našla Cabela. Začala doufat, že by mohla vést normální život. A později tomu i začala věřit.
Často ale přijdou zvraty, které nám převrátí život naruby. Když si Janie nakonec přečetla zelený notes paní Stubinové, zjistila celou pravdu, která není vůbec růžová. Kvůli propadání se do snů se jí bude zhoršovat zrak, až o něj přijde úplně. Bude ztrácet cit v prstech na rukách i nohou. A nejhorší na tom je, že s sebou stáhne i Cabela, protože ani jeden není schopen toho druhého opustit. Můžou tohle zvládnout a vést krásný, dlouhý život?

„Tady jsme rodina, Hannaganová. Já jsem tvoje rodina, ty jsi moje rodina, tady patří do rodiny každý. Vyprdnout se na rodinu, to by nešlo.“

Jako by toho už tak neměla dost, Janie najde svého otce. Leží v nemocnici, v kómatu. Její matka jí tvrdí, že mu „vybouchla hlava“. Janie odhaluje tajemství  svého otce a přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby žila jako on, v izolaci.
Byla by blázen, kdyby si vybrala slepotu a ochrnutí, ale to by musela opustit Cabela. Možná nakonec nebude ani muset. Žádné řešení není správné. Její dar nese svá rizika na obou protikladných pólech a ne jen na jednom. Zbývá už jen si vybrat, která bolest je snesitelnější.

Série Lovkyně snů je příjemné, lehké a oddechové čtení, které vám nezabere příliš mnoho času. Přesto je každý díl (vlastně kromě prvního :D) nabitý napětím a skrytými pravdami a hrůzami, které s sebou přináší „lovení snů“.
Říkala jsem si, co bych mohla od posledního dílu očekávat, čím mě asi překvapí. Jestli mě nadchne nebo zklame. Zklamaná jsem nebyla, i když příliš nadšená také ne, přesto jsem měla po dočtení dobré pocity. Prožívala jsem s Janie pátrání po pravdě a jiné momenty, ať už to byly šťastné chvilky nebo hroší.
Už jsem psala v recenzích na předchozí díly, že u mě má autorka velké plus za to, že z Janie neudělala jen další oblíbenou holku, která jako bonus dostane ještě nadpřirozené schopnosti. A pak možná začne přemýšlet o svém životě, stane se z ní lepší člověk, začne se více zajímat o ty „nižší vrstvy“. Jo, vážně takové hrdinky většinou nemám ráda a to právě kvůli tomu, že jich je většina. U Janie se tohle naštěstí nestalo. Janie nikdy neměla lehký život, ale na druhou stranu, nefňukala, dýchala a pracovala, aby mohla žít a brala život takový, jaký je. Kvůli tomu si častokrát vysloužila můj obdiv, protože nevím, jak bych se s jejím životem dokázala poprat já.
Když Janie před sebou měla těžké rozhodnutí a pak si nakonec vybrala tu méně bolestivou volbu, tak, aby to zase neměla moc jednoduché, se jí do cesty postavila další překážka.

Je škoda, že už tato série končí, docela ráda bych věděla, co bylo s Janie dál. Ale asi je to tak lepší, nechat ji žít si svůj život v relativním poklidu a na nás je si jen domyslet, co se tak mohlo dál dít.


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment

27. dubna 2014

Recenze: Jsem roztříštěná


Název: Jsem roztšíštěná (Shatter Me)
Autor: Tehereh Mafi
Série: Shatter Me #1
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Dystopie, sci-fi, fantasy
Počet stran: 288

Anotace: Jsem prokletá.
Mám dar.
Jsem zrůda.
Jsem víc než jen člověk.
Můj dotek je smrtící.
Můj dotek znamená sílu.
Jsem jejich zbraň.
Budu se bránit!

Nikdo neví, proč je Juliettin dotek smrtící, ale Obnova s ní má své plány. Chtějí ji použít jako zbraň. Ovšem Juliettina představa je úplně jiná… Tahle dystopie vás bude děsit. Tyhle knihy nebudete moci odložit!


„Byla jsem uvězněná 264 dní,“ takhle začíná dystopický román Shatter Me, psaný zvláštní způsobem, který se vám zavrtá pod kůži a vy se okamžitě stáváte součástí příběhu.

zdroj
Země je na pokraji zkázy. Ovzduší je zničené, zvířata vymírají. A tak se vlády ujímá Obnova, která ujišťuje lidstvo, že všechno bude zase v pořádku. Ale kdeže, co když jsou vše jen kecy a Obnova má úplně jiné plány? 
Začíná to jednou malou celou, s malým oknem a uvězněnou dívkou, která je divná zvláštní. Když k ní jednoho dne přivedou nového spolubydlící, celý její svět se mění od základů. Začíná po dlouhé době opět komunikovat a v klukovi jménem Adam nakonec poznává někoho, koho kdysi znala.
Proto ji tak moc bolí, když ji kluk zradí a ona zjistí, že byl jen součástí plánu, který ji měl osvobodit z ústavu pro choromyslné. Ale za jakou cenu? Že začne využívat naplno svůj dar a stane se součástí armády a bude vlastně jen zbraň hromadného ničení.
To by se ale na scéně nesměl opět ukázat Adam, který je, jak se zdá, imunní vůči jejímu daru a ona se do něj zamilovává. Teď už jim nezbývá nic jiného, než utéct z kasáren. Ale Juliette je moc mocná na to, aby ji nechali jen tak jít.

Při čtení jsme měla trošku rozporuplné pocity. Hned na začátku mě knížka strhla sebou svým originálním stylem psaní a hlavně atmosférou vězení a dystopického světa, který se rozprostírá hned za plexisklem. Ale jakmile se kniha dostávala do bodu někde v půlce, přestalo mě to bavit, musela jsem si odložit a ke čtení jsem se vrátila zase až za pár dní, protože mě vytáčelo, jak jsem se koukala na tu krásnou obálku. Takže hned, jak byl čas, pustila jsme se zase do čtení a už mě to nepustilo, dokud jsem to nedočetla.

Anotace už naznačuje, že se jedná o dystopický příběh. S těmi jako by se poslední dobou roztrhl pytel. Tak proč zrovna Jsem roztříštěná má být jednou z těch knih, o kterých by se mělo mluvit? Odpověď je jednoduchá. Autorka nám podává příběh Juliette nevšední formou. Píše často v krátkých větách, často je v textu objevují v jedné větě některá slova několikrát za sebou. A hlavně, je zde spousta přeškrtaného textu. Jsou to myšlenky, na které se Juliette neodváží ani myslet, natož je vyslovit. Další zvláštnost je, že Juliette se často vyjadřuje pomocí čísel, jako by si tím chtěla utřídit myšlenky v hlavě a snažila se se úplně nezbláznit.

Jsem zavřená už 264 dní. Nemám nic než malý zápisník, polámané pero a v hlavě čísla, která mi dělají společnost. Zavřeli mě do cely, která má necelých 10 metrů čtverečních, 1 okno a 4 holé stěny. Za 264 dní v izolaci jsem nevyslovila ani jedno ze 42 písmen abecedy. Od okamžiku, kdy jsem se naposledy dotkla lidské bytosti, mě dělí 6 336 hodin.

Juliette jsem měla celkem ráda. Občas jsem si s ní příliš nerozuměla, připadala mi někdy zvláštní. Ale není se čemu divit, když strávila tolik času zavřená, v rukou dar, který by mohl zničit svět. Přesto jsem si ji po nějaké době docela oblíbila.
Roztříštěná se mi moc líbila, nicméně nemohu jí dát plný počet bodů, protože skutečně ten začátek nebyl, jak bych očekávala. Ale když se začal příběh rozjíždět, čtení jsem si neskutečně užívala a na konci už jsem ani neměla slov, jen jsem se těšila na druhý díl.
Přesto něco musím knížce vytknout a to, že mi připadal jen jako další zamilovaná knížka, o dvou mladých lidech, jen s tím rozdílem, že jejich životy autorka zasadila do dystopického světa, aby příběhu přidala na zajímavosti. Chybělo mi tam více zajímavostí o Obnově, rozhodně by mi nevadilo, kdyby se o tom autorka více rozepsala.
Proto dávám jen 4 hvězdičky. A doufám, že druhý díl se mi zalíbí víc.


19. dubna 2014

RC Recenze: Vstříc temnotě

Název: Vstříc temnotě (Fade)
Autor: Lisa McMann
Série: Lovkyně snů (Dream Catcher) #2
Nakladatelství: Fragment
Žánr: YA, nadpřirozeno, sny
Počet stran: 256
Anotace: Některé noční můry nekončí… Zvlášť když se nechtěně dostáváte do snů druhých…

Jmenuju se Janie. Je mi teprve sedmnáct, ale skutečnost pro mě začíná být horší než sny.

Na Fieldridgeské střední škole se dějí znepokojivé věci. Přesto nikdo nechce promluvit a ani vyšetřování nikam nevede. Co je však ještě horší, začínám odhalovat pravdu o sobě a o svých schopnostech - a ta je pochmurná. Vážně, krutě pochmurná…
Lovec snů. To je člověk, který neloví sny, jen se do nich propadá. A možná i něco víc.

Janie je lovkyní snů už od svého dětství. Teď je ale o něco starší a zkušenější a dokáže sny už trochu ovládat a možná konečně přichází na kloub tomu, jak by se z jejího prokletí mohl stát dar.
Cabela si pamatujeme už od prvního dílu. Byl jednou z mála postav, které autorka vymyslela, a dostalo se mu dost prostoru jak v knize, tak v samotném životě Janie. Ta může díky svému daru být nápomocná v kriminalistice a Cabel... je Cabel. Je pěkný, milý a chytrý a dokáže hrát svou roli. Oba teď pracují pro kapitánku Komiskou a společně čelí zločinu a jiným větším, dokonce nadpřirozeným, záhadám.
Jejich nynější úkol může být dost nebezpečný především pro Janie. Mají na škole vystopovat sexuálního devianta. A Janie je volavka.
Cabelovi se samozřejmě nelíbí, že by na ni měl sahat nějaký úchylný učitel, ale co nadělá, nesmí se nijak prozradit a nesmí dát na veřejnosti najevo, že má Janie rád, protože sám pracuje na vlastním případu s drogama.

Druhý díl byl o poznání lepší. Konečně se dočkáváme nějaké pořádné zápletky a příběh začíná být tak trochu i detektivka. Janie pomocí paní Stubinové, která se jí objevuje ve snech, se učí lépe sny zvládat a učí se, jak v nich lidem pomoct. Čím více se ale ocitá ve snech, tím více se zhoršuje její zdravotní stav. Déle jí teď trvá, než se jí po probuzení vrátí zrak a cit do konečků prstů.
Jakmile se v knížce objeví zápisník slečny Stubinové s varováním „číst jen na vlastní nebezpečí“, hned jsem věděla, že knížku nakonec dočtu na jediný zátah a to jen abych znala celou krutou pravdu.

Janie je od prvního díla trošku jiná. Konečně nějak více poznávám její charakter, ale občas mě štvalo, jak se chovalo ke Cabelovi a přitom ani netušila, jak skvělého přítele v něm má a že může být ráda, že s ní je. Upřímně, kdo by to vydržel, být s někým, když ani nemůže spát ve stejné posteli ani místnosti. Cabel ale měl Janie opravdu rád a vyklubal se z něj skvělý kluk, který dokázal Janie podržet v těch nejhorších chvílích a stále stál při ní. Každá holka by toužila po někom takovém.

Byla jsem ráda, že autorka přišla s novým nápadem využití propadání se do snů a taky jsem byla ráda, že od prvního dílu se děj konečně nějak pohnul a dělo se v něm mnohem víc věcí. Zapojení trošku detektivních scén se mi líbilo a dodávalo to příběhu jiný šmrnc. Je pravda, že po přečtení prvního dílu jsem čekala něco více nadpřirozeného, ale spokojila jsem se i s tímto. No a pravda o lovcích snů. Byl to šok, ale zase tolik mě to nepřekvapilo, protože se dalo čekat, že tahle moc bude mít nějaké omezení a nějaké nástrahy. Svět totiž není růžový.

A tak si Vstříc temnotě zaslouží o jednu hvězdičku víc, než první díl. Jde o dobrý příběh i nápad a těším se, co bude následovat dál a jak to všechno Janie zvládne. Nakonec mě série mile překvapila a dala mi víc, než jsem čekala. Doufám, že třetí díl bude ještě lepší.


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment

16. dubna 2014

RC Recenze: Procitnutí

Název: Procitnutí (Wake)
Autor: Lisa McMann
Série: Lovkyně snů (Dream Catcher) #1
Nakladatelství: Fragment
Žánr: YA, nadpřirozeno, sny
Počet stran: 216
Anotace: Sedmnáctiletou Janie už nebaví, že se stále propadá ostatním lidem do snů, zejména pokud ten, komu se zdají, někam padá, ocitá se na veřejnosti nahý nebo sní o svých erotických tužbách. Janie se nemůže nikomu svěřit - neuvěřili by jí a mysleli by si, že je blázen. A tak žije se svou schopností jako s nechtěným prokletím, které neumí ovládat. Pak se jednou propadne do noční můry, z níž jí ztuhne krev v žilách. Poprvé není v něčí zvrácené duši jen pozorovatelem, ale i účastníkem...

Janie se nezdají sny. Ona se totiž lidem do snů propadá a to ani sama nemusí spát. Stejná místnost, otevřené dveře či okno naprosto stačí k tomu, aby spáč strhl Janie s sebou do snu.
Na první pohled je to krásné, vidět něčí sny. Ale skutečnost je jiná, ne každému se totiž zdají sny, kde se prochází růžovou zahradou. Většina lidí trpí nočními můrami, zdá se jim o tom, jak padají, jak se ocitají nazí na veřejnosti, jiní zase prožívají erotické sny, někomu se zdá o malém bráškovi, který se topí a jiní se zase mění v zabijácké netvory.
Pro Janie je budoucnost nejasná. Už teď má těžký život, ale přála by si studovat na vysoké, ale s její poruchou to nebude mít moc jednoduché, protože by musela bydlet na koleji. A to znamená spolubydlícího, který má sny.

„Sny nejsou vzpomínky, Janie. Jsou to naděje a obavy. Projevy různých stresů. 
Myslel jsem, že zrovna ty bys to mohla vědět.“
Když se tak zpětně ohlédne za knížkou, napadá mě, o co tam vlastně pořádně šlo. Nepřišli jsme na to, proč se tohle Janie děje, jen se naučila trošku ovládat sny, které k ní přicházely. Procitnutí bylo vlastně jen takové oddechové čtení, s trochou nadpřirozena a romantiky.

Procitnutí je napsané formou deníku, ale v er formě. Kapitoly jsou doplněné časem a datem, což nám pomáhá se lépe v knížce orientovat. Styl psaní mi přišel místy trošku kostrbatý, i když je svým způsobem i zajímavý. Autorka tak chtěla podat příběh Janie nějak zajímavěji, ale na to snad stačilo už jen to, že nejde v příběhu o upíry, vlkodlaky, anděly... I když tak kniha rychle ubíhala a nezdržovaly nás zbytečné scénky, stejně se mi chvilkama nečetlo moc dobře a měla jsem chuť knížku položit. Co je ale pravda, konec přišel celkem rychle a zůstal otevřený, takže nám toho sliboval ještě hodně do dalšího dílu.

Se začátkem jsem měla trošku problémy. Nejdříve se nic moc nedělo, ocitali jsme se ve spoustě snů, které nám toho příliš neřekly, ale pak se na scéně objevil Cabel. S jeho jménem jsem měla trošku problém. Až o spoustu stran dál mi došlo, že to není Caleb, ale Cabel a musela jsem se smát... prostě kabel. Napadlo mě jen to, kde autorka přišla k tak příšernému jménu. Ale samotný hrdina tak hrozný nebyl, stala se z něj zajímá postava, hodný a milý člověk, co si nemyslel, že je středem vesmíru. Stejně tak i Janie.
Oblíbila jsem si ji a místy mi jí bylo i líto. Měla matku alkoholičku, otce někde v trapu a musela si tak vydělávat sama na svůj i matčin život a přitom ještě stíhat školu. Žila takový normální, ale chudobný život a jako by to nestačilo, musela se vypořádávat se svým prokletím. Jenže, a to se mi na ní vážně líbilo, nechovala se jako ufňukaná holka, nebrečela a neproklínala nikoho, prostě přežívala a snažila se s tímto životem smířit.
Dávám 3 hvězdičky. Jde o příjemné oddechové a nenáročné čtení. Knížku zhltnete klidně během jednoho večera. Ale zase tolik nadšená jsem nebyla. Nápad byl naprosto skvělý, ale je pravda, že jsem čekala trochu víc, větší zápletku a především nějaké větší uplatnění jejích snů. Ale kdoví, co bude v dalších dílech.


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment

Statistika blogu

Používá technologii služby Blogger.
Argyle Creme Template © by beKreaTief | Copyright © Začátek věčnosti