14. května 2014

RC Recenze: Hon

Název: Hon (The Hunt)
Autor: Andrew Fukuda
Série: Hon #1 (The Hunt #1)
Nakladatelství: Fragment
Žánr: Fantasy, upíři
Počet stran: 304

Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...

Představte si, že se jako Gen narodíte do světa, kde se musíte skrývat, jinak se z vás stane hlavní chod večeře.

Konečně, jednou taky někdo napsal knížku o pravých upírech, kterých jsme se jako děti báli, než přišli všechny ty knížky o tom, jak jsou upíři báječní, krásní a někteří se i zamilovávají do lidí. Hon je děsivá knížka o upírech pijících krev, žijících po nocích... Je o krvelačných bestiích, které se rozhodně nechtějí přátelit s lidmi.

Upíři v této knížce žijí v jiném světě, než na který jsme zvyklí. Je jich moc, takže ovládli celý svět. A říkají si lidé. Zatímco nás přezdívají glupani. Gen neví, jestli je posledním glupanem na této planetě. Pokud ne, pak se musí všichni dobře skrývat, že ani on je nedokázal odhalit.
Tihle lidí jsou skutečně podivní. Nejenže pijí krev, ale jejich další pochoutkou je i maso. Místo smíchu se škrábou na zápěstí a spí v hácích zavěšených na stropu. Kdysi bylo glupanů více, ale krvelačnost lidí je přivedla skoro k vyhubení. Začali se tedy pořádat hony na glupany, kde pár šťastlivců bylo vypuštěno do pouště a bojovali mezi sebou o kořist. Poslední hon nebyl poslední jen doposud, ale i celkově. Povídá se, že nikde v celičké zemi už se nenajde jediný žijící glupan. Proto jsou všichni tak nadšení, když jim bude oznámeno, že se uspořádá ještě jeden, už skutečně poslední hon na glupany. Všichni jsou nadšení, až na Gena.
Gen má velké štěstí, pro něj však naprosto obrovskou smůlu, že je vylosován a může se honu zúčastnit.
Celý život se snažil žít, jak ho to naučil jeho otec. Pečlivě si holil každý chloupek na těle, piloval si nehty, vyhýbal se sportům, aby se neprozradil potem, a aby na jeho tváři nebyla vidět jediná známka emocí. Musí si nasazovat umělé špičáky a používat deodoranty, aby skryl svůj pach. Když o otce přešil, zůstal Gen odkázaný sám na sebe. Jeho celý život se najednou zhroutil jako domeček z karet.
Nemůže odmítnout účast na honu, protože to by žádný člověk neudělal. Tak tedy jede na místo, kde se bude pořádat hon a pokusí se to nějak přežít. A tohle bude teda zatraceně těžká zkouška.

Jelikož se jedná o poslední hon, chtějí z toho pořadatelé vytěžit co nejvíc. Chtějí mít vítěze, který bude nejen pěkný, silní, ale i chytrý, aby mohl o honu napsat knihu. To by tu ale nesměl být Gen.

Konečně někdo napsal knihu o upírech jakožto strašidelných tvorech, kteří se nezamilovávají do lidí, ale prostě a jednoduše je jí. To jsem si říkala snad celou dobu, co jsem Hon četla. Jednalo se o dobrou knížku, víc než dobrou, ale výbornou zase ne. Bylo tam dost nechutných scén a také dost nesrovnalostí, ale to se dalo přežít. Kniha se četla dobře a uměla vtáhnout do děje, ale občas byla předvídatelná. Sice jste nemohli tušit, co se stane, dokud se to ale nestalo.
Vyvrcholením celého děje měl být závěrečný hon, od kterého jsem čekala trošku víc, takže nakonec mou oblíbenou částí v knize bylo Genovo přizpůsobování se životu mezi lidmi a to, jak se snažil sám sebe přesvědčit, že člověk je. Dost se mi také líbily scény, kdy se seznamoval s glupany a zjišťoval, co to znamená někoho mít rád, trávit čas se stejnými bytostmi jako je on, a přesto tak jinými.
Romantika nemá v knížce velkou roli, je tam jen nenápadně naznačena a to se mi líbilo. Hlavní dějová linka tak není zastřena strachem o milovanou osobu, ale dává prostor i jiným věcem.
Gen mi nijak k srdci nepřirostl. Né že bych ho neměla ráda, ale nedokázal si mě získat, byl jen takové nutné zlo, i když nebyl špatný. Prostě jsem se s ním nedokázala sžít, ale tak kdoví, možná se to v dalším díle změní a nakonec ho budu mít ještě ráda.

Hon je dobrá knížka a pěkně na připravuje půdu pro další díly, které ještě určitě budou zajímavé a překvapivé. Sice mě Hon nenadchnul pro dějové stránce, ale nápad byl dobrý, takže si určitě ještě přečtu další díly, které snad budou o něco lepší.




Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment

1. května 2014

Recenze: Divergence

Název: Divergence (Divergent)
Autor: Veronica Roth
Série: Povstalecká trilogie (Divergent)#1 
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: Dystopie, sci-fi
Počet stran: 344

Anotace: Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka – úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

Kdysi byla válka, ve které přišlo o život spoustu lidí. Zjistilo se, že za znesvářený svět nemůžeme vinit politiku, náboženství... Ale že za to může samotná povaha člověka. A tak se vláda rozhodla vytvořit frakce. Pro každou frakci je typické něco jiné, ale mají společný cíl. Mír. Každá frakce „bojuje“ proti jedné ze špatných lidských vlastností, které by mohly vést ke zkáze lidstva.

Ti, kteří přičítali vinu agresi, utvořili frakci Mírumilovných.
Ti, kteří za viníka označili nevědomost, se seskupili do frakce Sečtělosti.
Ti, kteří za příčinu zla označili pokrytectví, se sloučili do frakce Upřímných.
Ti, kteří poukazovali na sobeckost, se sjednotili ve frakci Odevzdaných.
A z těch, kteří odsuzovali zbabělost, se stali Neohrožení.


Pět frakcí a pět cest, kterými se můžete vydat. Ale šest míst, na kterých můžete skončit.
Kterou frakci si zvolíte vy? Uspějete nebo toho na vás bude příliš a skončíte mezi komunitou lidí, která si říká Odpadlíci?
Ani Beatrice Priorová nemá o své budoucnosti jasno. Její otec je jeden z vůdců jejich frakce - Odevzdanosti. Od Beatrice se proto očekává, že půjde ve stopách své rodiny a zvolí si Odevzdanost. Je to frakce, která se podílí na vedení města. A to z toho důvodu, že jsou nesobečtí. „Dejte moc těm lidem, kteří ji nechtějí.“
Ale Beatrice si nepřipadá jako její bratr Caleb nebo její rodiče, není dost nesobecká... nebo aspoň si to myslí.
Na talentových zkouškách jí oznámí, že její výsledky jsou nejednoznačné a že má předpoklady ne pro jednu frakci, ale rovnou pro tří. Odevzdanost, Neohroženost a Sečtělost. Takovým lidem, kteří mají předpoklady pro více frakcí, se říká Divergentní. Dokáže Beatrice uchovat tohle hrozné tajemství? Mohla by, ale když na Obřadu volby dopadne kapka její krve na rozžhavené uhlíky symbolizující Neohroženost, jako by si tím podepsala ortel smrti. Protože právě u Neohrožených se díky simulacím při zkouškách snadno odhalí Divergentní. Dokáže Tris tohle přežít?

„Jak se jmenuješ?“
„No...“
„Rozmysli si to. Jinak už ti říkat nebudeme.“
„Tris.“
„Vítej v Neohroženosti.“

Kdysi byli Neohrožení frakce s jiným účelem, s jinými hodnotami. Těmto časům už je ale konec a dnešní Neohroženost má jinou podobu. Změnilo se vedení a s ním i výcvik nováčků, který je teď krutý a tvrdý. A ne každý jím projde.
Výcvik má tři části, kdy na konci každé z nich někdo prostě vypadne z kola ven. Někteří jsou schopni udělat naprosto všechno, aby postoupili a prošli výcvikem. Nechtějí se stát Odpadlíky, a proto jsou schopni jít i přes mrtvoly, když to bude nutné.

Věříme v obyčejné statečné činy, v odvahu, jež člověka přiměje postavit se za druhého.

Autorka nám dala příběh o pěti frakcích, o městě v post apokalyptickém světě, kde nikdo netuší, co se skrývá za plotem ohraničujícím město. Autorka se této linie drží velmi pevně. Stále jen poukazuje na to, že každá frakce rozvíjí jen jednu vlastnost. Ale to je přece žalostně málo, ne? Jenže s tím si hlavu nikdo neláme, každý má své místo, kam patří, a je spokojený, aspoň relativně.

Na to, že Divergence je autorčina prvotina, píše skutečně dobře. Kapitoly nejsou příliš dlouhé, spíš kratší a obsahující jen to nejdůležitější. V každé se dozvídáme něco nového, co mění náš pohled na věc. Nebo rovnou schytáme ránu, když se stane něco překvapujícího, kde pokračování nabírá naprosto jiný směr, než jsme předpokládali. A to se mi líbí, že knížka není až tak předvídatelná, jako tomu bývá u jiných.
Tris prošla v knize neuvěřitelným vývojem. Byla dřív Odevzdaná, „Škrob“, jak se jim přezdívalo. I když si myslela, že pro svou bývalou frakci není moc dobrá, přesto v ní něco zůstalo. Nejde totiž jen tak vymazat z hlavy 16 let života v naprosto jiném světě s jinými pravidly. Ale zároveň ve skrytu duše nejspíš byla Neohrožená. Přestoupila k Neohroženosti a ani nevěděla, co ji čeká. Netušila, že bude muset provádět tak smrtelně nebezpečné kousky, jako je naskakování na jedoucí vlak a následné vyskakování na střechu jedné z budov. A neměla ani ponětí, že první taková zkouška ji čeká, když ze střechy musí skočit do nějaké hluboké díry bez představy o tom, co je na dně.
Ke konci knížky se z ní stala hrdinka, která by byla ochotná i položit život za své přátele. Líbilo se mi, jak se potýkala se svým strachem, jak pořád bojovala za svou rodinu, i když neměla. Protože „nejdřív frakce, potom krev“.
Čtyřku jsem si neoblíbila hned na začátku. Nejdřív představoval autoritu a bylo lehké se ho bát, ale když si začal získávat Trisiny sympatie, získával si i moje a nakonec jsem si ho taky zamilovala. Většinou působil jako skutečný bojovník, kterého nic nerozhází, ale když spolu s Tris v boji o vlajku šplhali na ruské kolo, projevil svůj strach z výšek. A ukázal tak, že vlastně není tak dokonalý, jak se zdá být na první pohled. Což nám ještě víc dokazuje v průběhu knížky, kdy se dozvídáme o tom, že dříve nepatřil do Neohroženosti. Spolu s Tris nás provede svou krajinou strachu. A tak se dozvídáme původ jeho přezdívky a stejně tak i jeho pravé jméno.

Statečnej chlap dokáže uznat sílu svého soupeře.

Když jsem četla Divergenci poprvé, říkala jsem si, že co je na ní tak zajímavého, je to přece jen další dystopie, kterých je spousta. Ale pak jsem pochopila. Divergence je v něčem jiná, je originální.
Když jsem si knížku přečetla podruhé, zalíbila se mi snad ještě víc. Líbilo se mi, jak si autorka pohrála s postavami a každé dala svůj vlastní charakter a vlastnosti. Postavy tak nebyla jednotvárné a „placaté“, ale vystupovaly z příběhu a připomínaly nám, že tohle by se klidně jednou mohlo stát. Jednou by naše životy mohly skončit podobně, pod přísným dohledem, uzavřeni někde za plotem a rozděleni do frakcí. Několik věcí ale postavy měly společných. A jednou z nich byl právě pud sebezáchovy, který ale na každého působil jinak a každého nutil v krizových situacích dělat jiné věci.
Když jsem Divergenci dočetla, zůstalo mi jen spoustu otázek, na které nebyly odpovědi. Zajímalo mě, co je za oplocením a že přece Chicago nemůže být poslední obydlené místo na světě. Ale kdoví, jak si s tímto autorka pohrála a jestli nevymyslela příběh, kde nám zbytek světa zůstane prostě skryt. Kdo ví... nejspíš nám tohle tajemství bude odhaleno v dalších dílech.

Nakonec ještě musím pochválit i obálku, protože ta je podle mě nádherná. Nemám, co bych knížce vytkla. Proto si zaslouží plný počet.


Statistika blogu

Používá technologii služby Blogger.
Argyle Creme Template © by beKreaTief | Copyright © Začátek věčnosti