14. května 2014

RC Recenze: Hon

Název: Hon (The Hunt)
Autor: Andrew Fukuda
Série: Hon #1 (The Hunt #1)
Nakladatelství: Fragment
Žánr: Fantasy, upíři
Počet stran: 304

Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...

Představte si, že se jako Gen narodíte do světa, kde se musíte skrývat, jinak se z vás stane hlavní chod večeře.

Konečně, jednou taky někdo napsal knížku o pravých upírech, kterých jsme se jako děti báli, než přišli všechny ty knížky o tom, jak jsou upíři báječní, krásní a někteří se i zamilovávají do lidí. Hon je děsivá knížka o upírech pijících krev, žijících po nocích... Je o krvelačných bestiích, které se rozhodně nechtějí přátelit s lidmi.

Upíři v této knížce žijí v jiném světě, než na který jsme zvyklí. Je jich moc, takže ovládli celý svět. A říkají si lidé. Zatímco nás přezdívají glupani. Gen neví, jestli je posledním glupanem na této planetě. Pokud ne, pak se musí všichni dobře skrývat, že ani on je nedokázal odhalit.
Tihle lidí jsou skutečně podivní. Nejenže pijí krev, ale jejich další pochoutkou je i maso. Místo smíchu se škrábou na zápěstí a spí v hácích zavěšených na stropu. Kdysi bylo glupanů více, ale krvelačnost lidí je přivedla skoro k vyhubení. Začali se tedy pořádat hony na glupany, kde pár šťastlivců bylo vypuštěno do pouště a bojovali mezi sebou o kořist. Poslední hon nebyl poslední jen doposud, ale i celkově. Povídá se, že nikde v celičké zemi už se nenajde jediný žijící glupan. Proto jsou všichni tak nadšení, když jim bude oznámeno, že se uspořádá ještě jeden, už skutečně poslední hon na glupany. Všichni jsou nadšení, až na Gena.
Gen má velké štěstí, pro něj však naprosto obrovskou smůlu, že je vylosován a může se honu zúčastnit.
Celý život se snažil žít, jak ho to naučil jeho otec. Pečlivě si holil každý chloupek na těle, piloval si nehty, vyhýbal se sportům, aby se neprozradil potem, a aby na jeho tváři nebyla vidět jediná známka emocí. Musí si nasazovat umělé špičáky a používat deodoranty, aby skryl svůj pach. Když o otce přešil, zůstal Gen odkázaný sám na sebe. Jeho celý život se najednou zhroutil jako domeček z karet.
Nemůže odmítnout účast na honu, protože to by žádný člověk neudělal. Tak tedy jede na místo, kde se bude pořádat hon a pokusí se to nějak přežít. A tohle bude teda zatraceně těžká zkouška.

Jelikož se jedná o poslední hon, chtějí z toho pořadatelé vytěžit co nejvíc. Chtějí mít vítěze, který bude nejen pěkný, silní, ale i chytrý, aby mohl o honu napsat knihu. To by tu ale nesměl být Gen.

Konečně někdo napsal knihu o upírech jakožto strašidelných tvorech, kteří se nezamilovávají do lidí, ale prostě a jednoduše je jí. To jsem si říkala snad celou dobu, co jsem Hon četla. Jednalo se o dobrou knížku, víc než dobrou, ale výbornou zase ne. Bylo tam dost nechutných scén a také dost nesrovnalostí, ale to se dalo přežít. Kniha se četla dobře a uměla vtáhnout do děje, ale občas byla předvídatelná. Sice jste nemohli tušit, co se stane, dokud se to ale nestalo.
Vyvrcholením celého děje měl být závěrečný hon, od kterého jsem čekala trošku víc, takže nakonec mou oblíbenou částí v knize bylo Genovo přizpůsobování se životu mezi lidmi a to, jak se snažil sám sebe přesvědčit, že člověk je. Dost se mi také líbily scény, kdy se seznamoval s glupany a zjišťoval, co to znamená někoho mít rád, trávit čas se stejnými bytostmi jako je on, a přesto tak jinými.
Romantika nemá v knížce velkou roli, je tam jen nenápadně naznačena a to se mi líbilo. Hlavní dějová linka tak není zastřena strachem o milovanou osobu, ale dává prostor i jiným věcem.
Gen mi nijak k srdci nepřirostl. Né že bych ho neměla ráda, ale nedokázal si mě získat, byl jen takové nutné zlo, i když nebyl špatný. Prostě jsem se s ním nedokázala sžít, ale tak kdoví, možná se to v dalším díle změní a nakonec ho budu mít ještě ráda.

Hon je dobrá knížka a pěkně na připravuje půdu pro další díly, které ještě určitě budou zajímavé a překvapivé. Sice mě Hon nenadchnul pro dějové stránce, ale nápad byl dobrý, takže si určitě ještě přečtu další díly, které snad budou o něco lepší.




Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment

Žádné komentáře:

Okomentovat

Statistika blogu

Používá technologii služby Blogger.
Argyle Creme Template © by beKreaTief | Copyright © Začátek věčnosti