27. března 2015

Recenze: Město z kostí


Název: Město z kostí (City of Bones)
Autor: Cassandra Clare
Série: Nástroje smrti (Mortal Instruments #1)
Nakladatelství: Knižní klub
Žánr: YA, fantasy
Počet stran: 416

První díl celosvětově velmi úspěšné šestidílné série americké autorky C. Clareové se konečně dočkal nového vydání. Tato strhující fantasy se stala předlohou pro fanoušky očekávaného filmového zpracování, které bude mít premiéru v ČR již v září letošního roku. Vydaný první díl s názvem „Město z kostí“ seznamuje čtenáře s osudy mladé hrdinky Clary Frayové. Její obyčejný život se nenávratně změní, když se v newyorském nočním klubu stane svědkem vraždy a při tom se setká s lovci stínů, bojovníky, kteří chrání lidský svět před zlými démony. Clary zjistí, že má zvláštní schopnosti a pochopí, že svět, v němž dosud žila, byl pouhým přeludem…
V dávných dobách byl svět sužován démony a tak na Zemi sestoupil anděl Raziel, aby dal
lidem dar. Muži jménem Jonathan dal napít z Poháru smrti své krve a tak stvořil prvního lovce stínů. 
Díky tomu, že lovcům stínů koluje v žilách andělská krev, jsou silnější a jsou to schopní bojovníci. Posilňují se runami, které si pomocí stél kreslí na kůži.

Roky plynou a objevuje se stále víc démonů, ale lovců stínů jen pomalu ubývá. A Spolek - „vláda“ lovců stínů - odmítá použít pohár k vytvoření dalších lovců, protože jde o velice nebezpečný proces pro člověka, který by mohl skončit jeho smrtí. Objevují se takové názory, že by se měl Pohár využít k tomu, k čemu byl určen. A jedním z lidí, co tohle tvrdí, je Valentýn, ambiciozní muž se spoustu plánů a snů. Právě on stojí na začátku všech událostí, které se stanou. Ale o tom až později.

Co když si jdete jednou takhle zatančit do klubu se svým nejlepším kamarádem a stanete se svědkem vraždy? Samozřejmě vás to vyděsí. Budete chtít zavolat ochranku nebo policii, ale - a co je ještě více frustrující a děsivé - nemůžete. Vrahy totiž nikdo kromě vás nevidí a tělo se vypaří bez jediné stopy.
Aniž by Clary tušila, o koho se jedná, setkává se právě s lovci stínů, podivnou skupinkou „lidí“, kteří zabíjí... jak jen to říkali? Ach ano, démony. Ale také různé jiné bytosti, které se nechovají zrovna slušně.

„Na co myslíš?“ zakřičel na ni.
„Na to, jak je tam dole všechno úplně jiný, když teď vidím.“
„Tam dole se vůbec nic nezměnilo. To ty jsi teď jiná.“

Tohle setkání jako by stisklo nějaké tlačítko, od té doby se totiž celý Claryin život hroutí jako domeček z karet. Všechno se od základů mění, otázkou je, jestli k horšímu nebo lepšímu?
Nejdříve zmizí její matka, pravděpodobně je unesena, a Clary se setkává poprvé tváří v tvář démonovi. Málem by i umřela, nebýt Jace, jednoho z těch podivínů z klubu, který ji vezme do tamějšího Institutu, útočiště lovců stínů.
Díky tomu se Clary dozvídá, že i jí v žilách koluje andělská krev, jen jí to její matka tajila, aby ji ochránila. Dozvídá se pravdu o své matce, ale také zjišťuje, kdo je Valentýn. A ne, není to ten svátek všech zamilovaných a Valentýn taky není žádný romantik, ale kdoví, jaký byl v soukromém životě předtím, než mu, „hráblo“. Chtěl a taky vyhlásil otevřenou válku proti všem podsvěťanům - upírům, vlkodlakům, vílám i čarodějům, a přál si stvořit pomocí Poháru více lovců, nehledě na to, kolik lidí by to nepřežilo. Ale Valentýn by měl být přece už dlouhou dobu mrtvý. Nebo ne?

Nástroje smrti jsou pro mě srdcová záležitost. Můžu celou sérii číst furt dokola a nikdy mě nepřestane bavit. Jedná se o skvěle vymyšlený, originální svět, kterého by chtěl být každý fanoušek součástí, i kdyby měl čelit každodennímu strachu ze smrti.
Město z kostí se čte skvěle. Děj plyne rychle, bez nějakého zbytečného zdržování. Celou knížku „zhltnete“ během chvíle a budete okamžitě toužit po pokračování.
Cassandra Clare, jak už jsem psala, stvořila skvělý, originální příběh, který si získal miliony fanoušků po celém světě. Není se čemu divit, že se z původní trilogie stala hexalogie. A Nástroji smrti to ani zdaleka nekončí. Někomu může vadit, když se autor zaměří na jeden svět a vymýšlí neustále další příběhy, které už můžou být ohrané. Kdoví, jestli Cassandru žene touha po větším výdělku, nebo ji, a čemuž věřím více, baví tento svět a ráda o něm píše. Každopádně, já jsem ráda, protože mi přijde svět lovců stínů fascinující a i kdyby napsala desítky sérií, stejně mi to nebude stačit.

Ale pojďme zpět k tomu hlavnímu.  Hned v prvním díle nás čeká spoustu překvapení, akčních scén, napjatých chvil, scének, které vám vykouzlí úsměvem na tváři nebo vám vženou slzy do očí.
Původcem těch úsměvných scén je především mladý a nadaný lovec stínů, Jace Wayland, který má trochu větší ego, ale to se mu dá odpustit, protože jinak je to skvělý člověk s dobrým srdcem. Jace si toho prožil hodně. Jako dítěti se mu dostalo skvělého výcviku od otce, o kterého nakonec přišel. Kvůli tomu je teď v New Yorku u manželů Lightwoodových, kteří vedou tamější institut. Jace často jedná bezhlavě, pouští se do sebevražedných kousků a jeho cílem je pozabíjet co nejvíc démonů.

„Milovat znamená ničit a být milován znamená být ničen.“

Jace se stal mou oblíbenou postavou, je okouzlující a vtipný a trochu i tajemný, což je snad pravidlo každého oblíbeného knižního hrdiny. :D Skrývá své city za tvrdou slupkou sarkasmu a my toužíme zjistit, co se mu asi tak honí hlavou.
Jace je ale jen jednou z mnoha úžasných postav, kterými je tato kniha přecpaná. Každý je něčím originální a charakteristický, každý nese svůj vlastní příběh.
Ať už se jedná o Isabellu, na první pohled mrchu, ale jinak skvělou bojovnici, která dokáže mít ráda i jiné lidi kromě své rodiny, ale je to pro ni těžká cesta plná nástrah někomu důvěřovat. Její bratr Alek si velkou část svého života nese velké tajemství a není zrovna nadšený z Clary, kvůli které se Jace najednou chová jinak a ještě více riskuje. Izzy s Alekem jsou děti Lightwoodových a pro Jace jsou skoro jako sourozenci.
Dalším, pozoruhodným člověkem, vlastně (poněkud extravagantním) čarodějem, je Magnus Bane, Nejvyšší čaroděj Brooklynský, který si každého získá svou tajemností, výstředním chováním a třpytkami. Spoustou třpytek. Bohužel mu v Městě z kostí nebylo dáno moc prostoru, ale i tak těch pár chvil stačí k tomu, aby si každý Magnuse zamiloval, nebo si alespoň pamatoval jeho jméno, aby, až se znovu objeví v knize, netápal, kdo to ten Magnus vlastně je.
Clary, hlavní hrdinka Města z kostí, není tou typickou holkou, která je předurčena zachránit svět, není nejkrásnější, nejoblíbenější, ani není středem vesmíru, jak někdy své hrdinky vykreslují jiné autorky. Proto jsem si Clary moc oblíbila. Byla na první pohled obyčejná holka, co ráda kreslí a tráví čas se svým kamarádem Simonem. A v hloubi duše přitom skrývá tajemství, o kterém neví dokonce ani ona sama. Clary mi byla po celou dobu hodně sympatická a po čase se stala jednou z mých nejoblíbenějších knižních hrdinek.

„Když se někde vyskytne neopětovaný cit,“ řekl Hodge, „způsobuje to nerovnováhu moci. Takové nerovnováhy lze snadno využít, není to ale moc moudré. Tam, kde je láska, je často také nenávist. Tyhle dvě věci můžou často existovat jedna vedle druhé.“

Ještě bych chtěla zmínit Simona, Claryina nejlepšího kamaráda. Sice mi byl vždy sympatický, ale nikdy jsem si ho nedokázala představit po boku Clary a ona také ne. Proto mi občas Simona bylo trochu líto, že si jeho kamarádka našla nový život a navíc potkala Jace. Simon je obyčejný civil, který pořád nějak nechápe, co to je být lovcem stínů a nedokáže se do tohoto světa nijak zapojit, ani kdyby chtěl, přesto ve spoustě případech dokáže, že není jen zbytečnou postavou, ale že se hodí mít za kamaráda civila jako je právě Simon.
Taky nesmím zapomenout na Luka, který je skoro jako Claryin otec, ale ve skutečnosti se po nocích mění ve vlka. Luke je neskutečně milý, hodný, ochranitelský člověk, který, když je potřeba, vycení zuby, vystrčí drápy a rozsápe nepřítele na cimpr campr.
Je to tolik dalších postav, který by stály za zmínku, ať už Hodge, učitel lovců v Institutu, Jocelyn, Claryina matka, kamarádi Simona nebo třeba i domácí mazlíčci, ale kdybych se o každém měla rozepsat, strávila bych tu věky a článek by byl ještě delší, než už je.

Na konec byl chtěla ještě říct svůj názor na film. Byla jsem na něm v kině, co nejdříve to šlo, i přestože jsem nebyla stoprocentně spokojená s výběrem hlavních protagonistů. Říkala jsem si ale, že i tak by nemusel být film špatný a navíc, šlo o Nástroje smrti, takže jsem ho musela vidět. Můj první dojem byl jednoduše zklamání a rozhodně nejsem sama, kdo si tohle myslí. Spoustu scén bylo ve filmu přepracovaných nebo úplně vynechaných. Hodně mě zklamal démon Abaddon, se kterým si mohli pohrát víc. Proboha, tohle jako měl vážně být Vyšší démon? Ale no tak, to nemůžete myslet vážně. Stejně tak ten „pes“ co napadl Clary v bytě, nějak nenaplňoval mou představu zkázonoše.
Musím ale pochválit výběr některých herců, třeba Magnuse, ten by naprosto dokonalý, a Simona, který na svou postavu pasoval naprosto skvěle. Ani Clary a Jace nebyli tak špatní, ale pravda je, že jsem si je představovala trošku jinak. Naprosto se mi ale nelíbil Valentýn. Měl mít šedé vlasy a ne tmavé s nějakými copánky. A také na sobě měl mít oblek. Ale hlavně se scéna, kde se objevil prvně, neměla odehrávat v Institutu, ale někde úplně jinde, což samozřejmě ve filmu nebylo ani zmíněné. Sám o sobě herec špatný nebyl, ale na postavu tohoto záporáka se nehodil.
Film na mě sice neudělal velký dojem, ale občas se na něho ráda podívám a po několika zhlédnutích mi už ani nepřejde tak hrozný.
Po těch zvěstech, co kolují po internetu, o připravovaném seriálu Shadowhunters, mi film přijde ještě dobrý a možná za něj nakonec budu i ráda. :D Ale to se uvidí, zatím jsou vše jen zvěsti a snad si všichni uvědomí, že předěláním seriálu si nezískají mnoho fanoušků. (EDIT: Podle dalších informací asi seriál nebude tak strašný, tak snad se budeme mít na co těšit.)

Takže samotné knížce dávám 5*, protože to jinak prostě nejde. Město z kostí je perfektní, aspoň pro mě, ať už jde o samotný příběh nebo o tajemný svět lovců stínů. Často jsem se musela u knížky smát a jindy jsem zase byla smutná z vývoje událostí. A především překvapená. Musela jsem otáčet stránku za stránkou se zatajeným dechem, co bude následovat dál a doufat, že se nakonec všechno urovná. I po několikátém přečtení knihy jsou mé pocity vždy stejné, i když poprvé to bylo asi emotivně nejnáročnější, ale jelikož už vím jak to dopadne, není to tak příšerné. Konec samotný pro mě byl dost překvapivý a já mu odmítala věřit až do konce třetího dílu.

Město z kostí vás pohltí a donutí vás číst až do konce bez přestání. A pamatujte, všechny příběhy jsou pravdivé.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Statistika blogu

Používá technologii služby Blogger.
Argyle Creme Template © by beKreaTief | Copyright © Začátek věčnosti