29. března 2015

Recenze: Město z popela

Název: Město z popela (City of Ashes)
Autor: Cassandra Clare
Série: Nástroje smrti (Mortal Instruments #2)
Nakladatelství: Knižní klub
Žánr: YA, fantasy
Počet stran: 416

Clary Frayová si toužebně přeje, aby se její život zase vrátil do normálních kolejí. Ale co je vlastně normální, když jste lovec stínů, zabíjíte démony, vaše matka je v kómatu způsobeném kouzlem a vy najednou vidíte vlkodlaky, upíry a víly? V druhém díle napínavé série autorka vtáhne čtenáře zpět do temných spárů newyorského podsvěta, kde láska vždy znamená nebezpečí a moc s sebou přináší smrtonosné pokušení.
Svět lovců stínů se ocitl ve velkém nebezpečí. Po událostech v Renwikově nemocnici, odkud Valentýn uprchl neznámo kam i s Pohárem smrti, se ocitáme opět v New Yorku spolu se strašlivou pravdou. Jace a Clary jsou sourozenci.
Svět se pro Clary razantně změnil už ve chvíli, kdy se dozvěděla o tom, že jí v žilách koluje krev Anděla, ale nejtěžší pro ni bylo přijmout skutečnost, že je Jace její bratr a ona k němu cítí něco víc, ale... je na tom i Jace stejně?

Ve světě lovců stínů ale často láska musí ustoupit důležitějším záležitostem. Do New Yorku se vrací Marysa a Robert Lightwoodovi i s jejich nejmladším synem Maxem. Jace jako by byl najednou odstrčen na druhou kolej a to jen kvůli tomu, že je synem Valentýna. Jako by mu najednou na čele svítil neonový nápis a všichni na něho koukali s odporem, hrůzou... Jako by byl snad prokletý. Podezírají ho ze spolupráce s Valentýnem a tak do institutu přijíždí Inkvizitorka, hnána až nepochopitelnou touhou dopadnout Valentýna, schopná jít přes mrtvoly a ani se neohlédnout. Obviní Jace z toho, že je Valentýnův zvěd, čemuž nepomůže ani to, že zrovna když se Jace octne v Tichém městě, všichni Mlčenliví bratři jsou povražděni, je ukraden Meč smrti a nemůže za to nikdo jiný, než Valentýn. 
Teď, když má Valentýn dva Nástroje, nemůže ho už nic zastavit. Plánuje svou pomstu, chce vypustit do světa spoustu démonů a vyhladit celou rasu lovců. Může mu v tom vůbec někdo zabránit?

Jakmile jsem si jednou přečetla Město z kostí, stala se tahle série mým prokletím, protože jsem se do ní naprosto zamilovala, bez možnosti úniku.
Většinou jsou druhé díly úspěšných knih o poznání horší, to pro mě ale u Města z popela neplatilo. Snad jen mi už chyběla ta počáteční bezstarostnost prvního dílu, kdy se řešily takové ty normální, každodenní problémy. Jako že  se vás nejlepší kamarád změní v potkana, potkáte se s Vyšším démonem, proletí se na upíří motorce nad New Yorkem, zjistíte, že přítel vaší matky je vlkodlak... Fajn, to nezní zrovna normálně. Jenže když na vás přímo za dveřmi čeká váš tatík s myšlenkou nechat shořet svět, zdá se to jako malichernost.
Najednou všechno nabývá úplně jiný směr, už tu nejde jen o obyčejné chvilkové výpravy za vražděním démonů, válka vám skoro klepe na dveře a vy nemůžete skoro nic dělat. Buď se přidáte na Valentýnovu stranu nebo budete na věky ztracení. Jedna možnost horší ne druhá...

Pokud nedokážeš říct pravdu lidem, na kterých ti nejvíc záleží, nakonec ztratíš schopnost říkat pravdu i sama sobě.

Když už mluvím o změnách, nejvíc se toho prožil nejspíš Simon. Autorka mu dala těžké břímě, ale Simon ho navzdory všemu, co ho stále sráželo na kolena, dokázal nést. Když už věděl, že Clary nemůže být s Jacem, zkusil to s ní... Nebo spíš ona s ním. Každopádně, jaký asi může být váš vztah, když vaše holka miluje svého vlastního bratra. Simon se také proti své vůli stal součástí světa stínů více, než si přál. A to chtěl jen stát po boku své nejlepší kamarádky a přítelkyně, kvůli které se ale tak akorát dostal do problémů. Právě všechny ty změny v jeho životě udělaly ze Simona jiného člověka, začaly ho pomalu zocelovat. A přímo v tomto díle vám poprvé dojde, že Simona Lewise nemůžete prostě zabít.

Simona jsem měla ráda už v prvním díle, ale teď si získal ještě více mé pozornosti a bylo mi  ho vlastně... líto. Bohužel mě občas i trochu štval, že si moc nárokoval Clary, ale tak co mu zbývalo, když chtěl být s ní a nechtěl si připustit, že ona to tak necítí.

Líbí se mi, jak si k sobě postupně nachází cestu další páry, které pak budou součástí příběhu stejně neodmyslitelnou jako to, že Jace a Clary patří k sobě, ať si každý říká, co chce.
Naprosto fandím vztahu Aleka a Magnuse. Ne často se vidí v knížkách láska dvou kluků, tímto tak Cassie dodává sérii zase něco nového. Alek a Magnus se k sobě hodí naprosto perfektně, líbí se mi ty scénky, jak si k sobě hledají cestu, jak jsou spolu a jak se Alek snaží maskovat své city k Magnusovi a všem okolo tvrdí, že spolu nic nemají. Občas jsou ty scénky až úsměvné, jindy mi ale zase bylo líto Magnuse, který si v takových chvílích připadal jako přebytečná osoba, ale nikdy nic z lásky k Alekovi neřekl.

„Máš něco na krku,“ upozornil ho.
Alekovi vylétla ruka k hrdlu. „Co?“
„Vypadá to jako kousnutí,“ řekl Jace. „Co jsi vlastně celý den dělal?“
„Nic. Šel jsem se projít do parku, chtěl jsem si pročistit hlavu.“
„A narazil jsi na upíra?“
„Co? Ne! Upadl jsem.“
„Na krk?“

Nejvíc mě ale štvalo, jak se sobě Jace s Clary vyhýbali a dělali, jako by se ani neznali, jako by jeden druhého nenáviděli a přitom tomu bylo jinak. Pro mě to také byla naprosto příšerná představa, že by nemohli být spolu, protože oni k sobě patřili a už od chvíle, kdy se Jace objevil v první knížce na scéně, jsem jen čekala, kdy budou konečně spolu. Tohle mi stále přišlo jako naprostá hloupost, které jsem odmítala věřit. Cassie nám ovšem příběh podávala tak realisticky, že člověk si nikdy nemohl být jistý, co bude následovat dál. Často jsem jí odmítla věřit a říkala si jen „to nééé, ne, to tak nemůže být“. A ono to tak bylo. Autorka nechala své čtenáře věřit každému jejímu slovu a nikdo netušil, jestli to tedy myslí vážně nebo ne. Často mě to šíleně štvalo, přesto jsem ji obdivovala za to, že napsala skvělý příběh, který není předvídatelný a jehož konec není každému jasný hned na začátku.

Kromě Jaceova a Claryina podivného vztahu můžeme pozorovat i jejich proměnu a taky schopnosti, které se u nich začnou objevovat a které nejsou pro lovce stínů typické. Clary dokáže vymýšlet nové runy nebo dokáže psát již vzniklé runy, které ale nejsou zapsané v Šedé knize, kde by měly být všechny existující runy. Jace zase ukazuje naprosto šokující kousky, třeba to, že dokáže vyskočit několik metrů vysoko.

Královna Zakletého dvora je označila jako experimenty. Valentýnovi experimenty. A víly přece nelžou, ale co mohl Valentýn se svými dětmi udělat, že je tak změnil?

Druhý díl jsem měla přečtený velmi rychle, jelikož jsem se nemohla dočkat odhalení všech tajemství, kterých jsem se ale nakonec nedočkala. I tak Město z popela přineslo něco nového, jenže s každou novou informací vypluly na povrch další dva otazníky a já musela číst dál a dál, dokud jsem knížku nedočetla bez delších pauz a nenašla konečně cestu ven z toho temného lesa. A páni, byla jsem trochu rozladěná, že další spletitá síť lží, tajemství a nevyřčených pravd je přede mnou. Že se vlastně nic nevyřešilo. Proto jsem se tak neskutečně těšila, až si přečtu třetí díl a doufala jsem, že nakonec to dopadne tak, jak bych si přála.
Četlo se mi dobře, i když občas jsem si musela chvilku odpočinout, což nebylo následkem únavy, ale vývojem příběhu. Zpočátku mě docela otravovala Maia, členka Lukovy smečky. Nějak jsem nechápala, jakou má sehrát roli a nebavilo mě číst si její příběh, který by za jiných okolností mohl být zajímavý. Ale teď mi nezbývalo nic jiného, než si prostě jen myslet, ať přestane žvanit a nechá děj plynout dál, ale na druhou stranu, odmítala jsem přeskočit její vyprávění, protože co kdyby... Nakonec ještě mohla sehrát svou roli. Vlastně, jsem ji začala
mít více ráda až v pátém díle, ale to teď není důležité.
Další taková hloupost, co mě skutečně iritovala, byla, jak Magnusovi všichni (tedy kromě Aleka) vykali. Přišlo mi to občas až vtipné, jindy zas absurdní, ale nedokázala jsem si na to zvyknout.

V Městě z popela se mi jen potvrdilo to, jak moc tuhle sérii zbožňuju a štvalo mě, že nemůžu celou knížku přečíst během pár minut, tak moc jsem chtěla vědět, jak to celé skončí. Popravdě jsem nečekala, že by se něco vyřešilo, přece jen nám ještě zbývala celá jedna knížka do původní trilogie, takže nás autorka nechala čekat a udržovala nás v neustálém napětí a strachu o naše oblíbence, kterým se smrt pomalu lepila na paty a jim se vždy jen tak tak podařilo utéct.

Konec vlastně neřekl nic nového, jen posunul děj trošku dopředu a nechal nám toho spoustu na přemýšlení. Sliboval, že v třetím díle se dočkáme rozuzlení a nejspíš i dojde na válku.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Statistika blogu

Používá technologii služby Blogger.
Argyle Creme Template © by beKreaTief | Copyright © Začátek věčnosti