9. června 2015

RC recenze: Neptunův syn

Název: Neptunův syn (The Son of Neptune)
Autor: Rick Riordan
Série: Bohové Olympu (The Heroes of Olympus) #2
Nakladatelství: Fragment
Žánr: Řecká a římská mytologie, fantasy, YA, dobrodružství
Počet stran: 480

Ztracený Percy Jackson se vrací zpět! Ztratil však paměť a neví, kdo je, odkud přišel a jaké je jeho poslání. Z hlubokého spánku se probudil u vlčice Lupy, která jej poslala do Tábora Jupiter, římské obdoby Tábora polokrevných. Všichni kolem ho považují za syna boha Neptuna, římského boha moří.
Společně se dvěma členy tábora je vyslán na Aljašku. Podaří se jim osvobodit boha smrti Thanata, kterého uvěznili obři? Jaké další nebezpečí čeká Percyho, kterému se během cesty začíná vracet paměť?
Zatímco Leo s malou pomocí ostatních z Tábora polokrevných pracuje na stavbě obří válečné lodě Argo II., po dlouhých osmi měsících se Percy probouzí. Co se s ním stalo? Kdo je? Kde je? A hlavně, proč si pamatuje jen na blonďatou dívku jménem Annabeth?
Po pár dnech se Percy dostává do San Francisca, kam ho poslala vlčice Lupa. V patách má dvě gorgony, které ne a ne umřít. Jenže nějakým záhadným způsobem nemůžou ani ony zabít jeho. Percy je zmatený, unavený a nejspíš by už brzy nějakým záhadným způsobem umřel nebo skončil uvězněný, kdyby nenarazil na Tábor Jupiter. Na římský tábor.
Nikoho nikdy nenapadlo, že by mohly existovat dva tábory pro polobohy, které fungují v jednom světě a hrdinové žijí paralelní životy vedle sebe, aniž by se někdy potkali. Pokud se tak stane a římská kultura se střetne s tou řeckou, může dojít ke konfliktu katastrofálních rozměrů.
Percy se seznamuje s tamějšími polobohy, nejvíce se spřátelí s Hazel a Frankem. Jak už je zvykem, oba dva skrývají svá tajemství. Ukrývají své slabosti a zároveň ty největší zbraně, o kterých možná ani sami neví. Percy skoro nemůže ani vydechnout a už je poslán spolu se svými dvěma kamarády na nebezpečnou výpravu za záchranou Thanata, boha smrti.
Polobožské výpravy jsou pověstné tím, jak jsou nebezpečné a především hrdinové mají vždy tak málo času na splnění úkolu. Paradoxně znamená záchrana samotné Smrti záchranu životů všech polobohů i lidí. Když nebude Thanatos osvobozen, nestvůry se nemohou vracet zpět do podsvětí. Bez toho nebude mít Tábor Jupiter žádnou šanci porazit armádu, která se k němu nezadržitelně blíží s jediným cílem - srovnat ho se zemí.

Konečně! Percy je zpět. Aspoň tak trochu. V Proroctví jsem byla napnutá do posledního okamžiku, do poslední stránky, kde se Percy nakonec... neobjevil. Jason akorát stačil všem čtenářům vyrazit dech tím, že z úst vypustil tu hroznou pravdu - Jason a Percy si nedobrovolně vyměnili místa, jako první krok ke smíření dvou polobožských táborů.
Nejdřív, musím uznat, mě knížka moc nebavila. Byla jsem zvyklá na Tábor polokrevných, který se objevil i v Proroctví, i když tam tedy nebyl Percy. Tento polobožský hrdina mi dlouho chyběl a tak jsem se těšila, až se opět vrátím k jeho vypravování a jeho dalším dobrodružstvím. Brzo jsem ale zjistila, že mi chybí i řecký způsob života a ten nový římský už se mi tolik nelíbil. Nebyla jsem na něj zvyklá a všechno bylo tolik jiné, od bydlení přes výcvik až po způsob boje.

Jsi římským hrdinou. A zatímco jsi spal, naučil se Jason Grace důvěřovat Řekům. Měli čas postavit Argo II. Ty spolu s Jasonem sjednotíte oba tábory.

Percy... To je kapitola sama o sobě. Byl zpět, ale kus jeho osobnosti chyběl. Nepamatoval si svůj život, ani všechny hrdinské skutky, které kdy dokázal. Jeho vzpomínky ho činily tím, kým byl, utvářely jeho osobnost. Byl to furt Percy, to ano, ale sledovat ho v knížce mě několikrát dokázalo rozesmutnit, protože jsem vzpomínala na jeho hrdinské činy, ale on si je nepamatoval. Bylo to jako vidět svého kamaráda, který ztratil paměť. Párkrát jsem měla i slzy na krajíčku, když se objevila nějaká zmínka z Percyho zapomenutého života a on se ji snažil uchytit, snažil se si vzpomenout, ale ta vidina mu vždy jen proklouzla mezi prsty.

Můj názor na Percyho ani tohle nedokáže změnit. Pořád je pro mě hrdina, který je předurčený zachránit svět. Na rozdíl od jiných knížek (teď nemyslím jen sérii o Percym) mě jeho poslání být tím „vyvoleným“ neštve. Dokonce se mi nelíbila představa, že by ho měl někdo nahradit, že by měl být někdo lepší, než on. Pro mě totiž bude Percy v této sérii pořád číslo 1, ať už je, jaký chce.

Leo, Piper i Jason si získali mou přízeň docela brzy. U Hazel a Franka jsem měla trošku problém. Nic jsem proti nim neměla, můj vztah k nim byl víceméně pozitivní, ale nedokázala jsem si je až tolik oblíbit. Autor je vykreslil zajímavě, vymyslel oběma těžkou minulost a ještě těžší budoucnost, neudělal z nich bezchybné, neomylné a dokonalé hrdiny.
Hazel je další dítě Plutona, římské verze Háda. Nedokáže přivolat mrtvé jako Nico, ale může ovládat drahokamy. Na první pohled se to zdá být jako dobrý způsob na získání peněz, ale zároveň je to prokletí. Hazel často zasahují vzpomínky, ale tak živé, že se vytrhne úplně z reality. Vzpomínky na minulost jsou kruté, nebezpečné a především odkazují na její tajemství, na tajemství její existence.
Frak byl jako přerostlý medvídek. Svalovec s tváří dítěte, ale dobrým srdcem. Ve své kůži se necítí příliš dobře, navíc jeho život závisí na jednom ohořelém dřívku. Frank má výjimečné předky a úžasné schopnosti, které teprve musí objevit. Vždy si připadal jako nemotora, neschopný a nechtěný... ale to ani netuší, jak moc se plete a jak skvělé má kamarády.

Podala mu bedničku. Třesoucími se prsty zvedl víko. Uvnitř na sametovém polštářku ležel úděsný, nesmírně důležitý... klacek.

Doufám, že se můj vztah k Hazel a Frankovi zlepší, protože tu s námi zůstanou nejspíš ještě dlouho. Chci si je oblíbit, protože jsou to určitě skvělí lidé, tedy vlastně polobohové. Zatím na mě ale nedokázali udělat dojem.

Kromě nich se tu objevují další nové postavy, například prétorka Reyna. Jason se o ní jednou zmínil v Proroctví, protože to byla jeho kolegyně. Reyna naháněla občas strach, ale měla jsem ji ráda, škoda, že jí autor nedal víc prostoru. Pak je tu třeba hajzlík Oktavián, který mi byl nesympatický už od prvního okamžiku. Seznamujeme se i s dívčí skupinou Amazonek a ano, jsou to ty, co vlastní Amazon.
Poznáváme i další bohy, boha hranic Terminuse a osobně se seznámíme i s bohyní duhy Iris.

Jak už jsem psala, Tábor Jupiter mě neoslovil, proto jsem byla ráda, když se děj přesunul jinam a knížka mě hned začala bavit víc, úplně jsem jí propadla a začalo mi to zase připomínat časy, kdy Percy bojoval po boku Annabeth, Grovera a Tysona.
Nejdřív jsem knížce chtěla ubrat nějakou tu hvězdičku, protože mi občas přišlo, že už autorovi došly nápady. Poslal tři hrdiny vysvobodit boha a když se jim to nepovede, svět bude ohrožen. Nebo rovnou i zničen. Vždyť tak nějak podobně to bylo i u Proroctví. Později se ukázalo, jak moc jsem se pletla. Knížky jsou až na základní kostru úplně jiné, hrdinové se potýkají s jinými nepřáteli, cestují do jiných koutů světa a zažívají jiná dobrodružství, i když stejně napínavá.
Musím opakovat pořád, že Rickův styl psaní je prostě parádní. Během čtení jsem ho mockrát obdivovala, ale i proklínala. U jeho knížek jsem se vždy skvěle nasmála a přitom zažila menší dobrodružství. To proklínání jen dokazovalo, že Rick umí psát a dokáže udržet své čtenáře v napětí. Dal jim naději, že by mohlo vše dobře dopadnout a zároveň jim nechal v hlavě hlodat malého červíka, že co kdyby hrdinové nepřežili?
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.cz

1 komentář:

  1. Super recenze, jen, pokud bych tu sérii neměla dávno přečtenou, by mi vadily spoilery, které se zde objevují, doporučuji je nějak minimálně označit :)

    OdpovědětVymazat

Statistika blogu

Používá technologii služby Blogger.
Argyle Creme Template © by beKreaTief | Copyright © Začátek věčnosti